Komplexní vývoj naší lidské společnosti je možný výhradně na základě cíleného předávání                                      informací. Vedle moderních IT technologií a programovacích jazyků hraje v každodenním životě hlavní roli mluvený či psaný jazyk. Centrálním bodem lingvistického výzkumu je systematický popis jazyka jako jevu kulturně-společenského, tedy jazyka jako stěžejního prostředku mezilidské komunikace.

​

Výzkum historie jazyka lze připodobnit jazykové archeologii. Historiolingvista je skrze svůj výzkum jazyka starých textů v úzkém intimním spojení s jejich pisatelem, často i mnohá staletí zpátky. Podobně jako archeolog,
i on tak nahlíží do způsobu myšlení a chování našich předků. A není zde řeč pouze o dešifraci kódů prastarých

a mnoha doposud nerozluštěných jazyků. Systematickým popisem vývojových stádií konkrétního jazyka objevujeme v procesu komunikace mnohé tendence, jistý jazykový úzus. Napříč časem, různými regiony, kulturami a jazykovými společenstvími se tento komunikační úzus diferencuje a může mít nakonec i rozlišný dopad na průběh procesu přenosu informací.

​

Souhrnně řečeno, není možné plně rozumět systému a fungování našeho soudobého komunikačního modelu, neporozumíme-li a nepoučíme-li se z jazykového systému a komunikačního úzu našich předků.